Nikolčin příběh (5)

Cesta k pokladnám a zaplacení se obešlo bez jakéhokoli vzrušení krom toho, že mě Jirka občas pohladil po zadečku. Když zaplatil, oblečení dal do batohu a vyrazili jsme ven. Myslela jsem na to, že pokud chce někam odjet, nebude s sebou přeci vláčet tolik oblečení, ale opět jsem se mýlila. Sakra, kolikrát mě ještě překvapí. Vzal to totiž rovnou na nádraží. Několikrát jsem si představovala, jaké to asi je ve vlaku. Že by k tomu dneska mělo dojít?

„Ahoj Jirko,“ ozvalo se mi za zády. Když jsem se otočila, uviděla jsem jednoho z Jirkových kamarádů. Byl i u nás dost často a nic bych za to nedala, že po mně tak nějak pokukoval.
„Ahoj Fando, tak jsi to stihl. Paráda. Mimochodem, jak už jsem ti o tom psal, tak tohle je moje čerstvá otrocká kurvička Niki, kterou jsi znal doteď jako moji malou sestřičku Nikolku.“ Já začala být opět rudá úplně všude. On mě takhle představoval lidem? To snad ne. A nahlas. Oči mi mohly vypadnout, když o mně prohlásil, že jsem jeho kurvička, jestli to nikdo neslyšel.

„Hmm, jojo, pěkná je, jsem ti to už říkal, že se mi moc líbí, ale že bych nesáhl na sestru svého nejlepšího kamaráda.“ Zatímco jsme tam stáli, po očku jsem sledovala bráchu, jeho kamaráda a lidi okolo procházející, co na mě koukali asi opravdu jako na šlapku.
„Ale prosím tě, Fando, sestra nesestra. Nesáhl? Tak si sáhni teď. Koukni na to masíčko…“ olízl se a pohladil mě přes jeho oblíbenou bradavku. Já jen přivřela oči a bála se, co přijde. Začínala jsem opět cítit vlhko.
„Jo, řikals mi to v noci, ale raději až ve vlaku, ne tady.“
„No máš pravdu, pohneme nebo nám to ujede, a chudáci lidi, co by přišli o to divadlo.“

Opět se usmál s podivným podtónem. Fanda si koupil lístek, pak koupil Jirka lístek sobě, ale mně ne. Fanda se na něj podíval s otázkou v očích, ale Jirka mu řekl: „Nepotřebuje lístek, když ji někdo chytí, tak si to může odpracovat, ne?“ To už jsem ale nevydržela, otočila se k Jirkovi a začala škemrat, aby mi lístek koupil. Koukal se na mě jako na kurvičku, která si odpracuje i lístek na vlak. Mrzelo mě to a vhánělo mi to slzy do očí. To zase nevydržel Fanda, který mi lístek koupil, a Jirka mu před lidmi, kteří stáli okolo, nahlas řekl: „Hmm, asi na ni fakt máš chuť, neboj, tohle ti splatí, neboj se. Viď kurvičko?“ Normálně bych asi utekla tak rychle, že bych trhla nějaký rekord, ale nesměla jsem a zadeček pořád pálil.

„Ano prosím,“ zkusila jsem naznačit, aby před lidmi tolik o mně nemluvili, a naštěstí to prošlo. Na chvíli. Měli jsme ještě čas, a tak si kluci sedli na lavičku, já stála před nimi. Šatičky rozevláté, jinak až na sandálky na vysokém podpatku a kožený obojek na krku nahá. Fanda na mě koukal zblízka, bradavky byly skrz průsvitné šaty dost vidět. A Jirka pořád popichoval, aby si sáhl, že mě má na jízdu vlakem předplacenou. Asi aby ho navnadil, vytáhl foťák a zapnul ho. Já myslela, že chce fotit, ale zase zrada. Ukázal Fandovi fotky, co udělal dneska v pokoji a v kabince a pak… Kdy to fotil? Svázaná na posteli, postříkaná… On mě fotil i v noci? Ve stavu přemýšlení jsem nic nezahlédla, až mě probralo pohlazení po prsou. Takové něžné. Fanda neodolal.

„Tak co, líbí? Jaký je má?“ ptal se brácha svého kamaráda, který mi hladil prsa na nádraží plném lidí. Nevím, co chtěl říct, zrovna nás rozhlas informoval o příjezdu našeho vlaku.
Jirka mě chytil za ruku a vedl mě na nástupiště. Když jsme si sedli do kupé, hned pokračoval, ani dveře nezavřel. Sice jsme seděli sami, ale nevím, kolik lidí mohlo být okolo.
„Tak co na ně říkáš?“
„Ale jo, fajn, na pohmat docela pěkný, pevný,“ pochválil mi je Fanda.

„Ale počkej, zase tak nepřeháněj. Zase tolik jsi nemohl cítit, přes tu látku. Ano, má je pevný, ale mohla by je mít větší. Lidi by aspoň víc koukali.“ Bavili se o mně jako bych tam nebyla.
„Ale ne, takovýhle se mi líbí,“ hájil mě Fanda, což Jirku asi naštvalo, protože to, co následovalo, i když jsem čekala, že cesta nebude klidná, mi naprosto vyrazilo dech.
„Hmm, líbí. Vždyť jsi je neviděl. Ale to napravíme. Svlíkni si vršek kurvičko.“ Usmál se na mě.
„Co-cože? Pa-pane Jirko? To-to přeci ne-nejde. Tady jsou i jiní lidi pane Jirko,“ zasténala jsem, ale to už mi drtil bradavku.

„Ty děvko, dělej. Nezapomeň, že máme dohodu. Navíc už mám teď i dost fotek čerstvých. A jestli to nebude hned, zabavím ti i ty šaty a to rovnou tady. Ve vlaku. Jsem jenom zvědavej, jak dlouho tu vydržíš sama!“
Jeho tón byl opravdu naštvaný. Rozvazovala jsem si šňůrku hned, jak začal, protože mě bradavka opravdu moc bolela. Pustil mi ji až v okamžiku, kdy se o jeho ruku zastavily šatičky v pádu dolů. Ještě že jsem seděla, jinak bych tu teď byla úplně nahá.
„Teď si sáhni,“ vyzval Jirka Fandu. Na to ale Fanda ani nečekal a už mi je masíroval.

„Hmm, vždyť jsem říkal, že jsou fajn.“ Ruku mu odstrčil Jirka: „No, já zas myslím, že by trochu větší být mohly.“ A já jsem tam jen seděla a poslouchala jako když se baví dva puberťáci o nějaké holce, ale to tam většinou ta daná osoba nebývá.
„Ale přemýšlím, že piercing bych jí mohl darovat. Víš, jenom nějaký menší kroužky, to se mi vždycky líbilo. Mohl bych jí za ně tak nádherně tahat…“
„No, to máš pravdu, to by jí slušelo,“ na to Fanda.
„Prosím, a-ale co já? Já nechtěla ani náušnice, natož dírky do bradavek, prosím pane Jirko, to mi nedělejte, prosím, moc prosím…“ Nevím, jak bych prosila dál, ale v tu chvíli se otevřely dveře a vlezl průvodčí.
Ani nedořekl Přistoupili prosím a začal na mě zírat.

„To je v pořádku, jenom tady diskutujeme, jedeme se slečnou, bude si dělat piercing do bradavek, tak co by jí asi slušelo.“ Já zase jen zmlkla, asi je opravdu nepřesvědčím, ale proč to musí všechno tak roztrubovat.
„Ano, ano, to by jí asi opravdu slušelo,“ zamumlal ten průvodčí, „slečna je asi dost odvážná, co?“ koukl se na mě. Já jen kývla. Ať už vypadne.
„No, myslíme si, teda já s kamarádem, takový malinký kroužky, jenom obyčejné, to by jí slušelo nejvíc, co vy na to?“ otočil se ke mně.

„No tak, Niki, když už jsou tvoje prsa na netu, přece ti to nebude vadit takhle na živo. Ukaž je panu průvodčímu, ať se taky může vyjádřit. No co vy na to?“ Poslechla jsem už docela automaticky. Jestli mě bude takhle využívat, nemůže to trvat věčně, někdo na to musí upozornit, ne? Ale zase omyl. Průvodčí se naklonil a začal mi moje mladá prsa prohlížet zblízka. Já jen vypnula hruď, aby líp viděl, jenomže to už mu Jirka povídá: „Jen si klidně sáhněte, slečna to má ráda.“ A otočil se na Fandu a něco mu pošeptal.

Fanda odešel a já cítila ten den další ruce na prsou. A to už jsem cítila přicházející průšvih v podobě orosené jeskyňky.
„Hm, opravdu dobrý. Slečna je dobře stavěná a kroužky jí budou moc slušet,“ jen poznamenal průvodčí.
„To jste jako můj kamarád. Ale já si stejně myslím, že větší kozy by se k ní hodily víc.“
„No možná ano, ale,“ otočil se ke mně, „vám to slečno fakt nevadí, takhle se ukazovat?“ Já jen zavrtěla hlavou, zato Jirka se chytil iniciativy a sedl si ke mně, ruku mi obtočil kolem nahého pasu a povídá: „Kdepak, ta si to vyloženě užívá.“ A začal si hrát s mými bradavkami.

„Má to moc ráda na veřejnosti. Vždyť nenosí ani kalhotky, jak je nadržená.“ Já jsem jen otočila hlavu a zanořila ji do Jirkova ramene. A asi to bylo moc už i na průvodčího, protože to už nekontroloval. Nezkontroloval dokonce ani jízdenky, jen prohlásil, že bychom si měli zatáhnou závěs, aby si lidi nestěžovali, a odešel.

Mně nebylo moc do smíchu, jen jsem se podívala na Jirku a v hlavě jsem měla jedinou otázku. Proč? Jirka se na mě chvíli díval a nemluvil. Pak mi ale cvrnknul do bradavek a řekl, ať tak zůstanu sedět, že se mu to líbí. Já se jen opřela a dala ruce do klína. Chvíli se na mě díval a pak zaštrachal v batohu. Vyndal černou masku přes oči a koukl na mě. „Nasaď si to.“ Jen to dořekl, hodil ji po mně. Už bez otázek jsem si ji nasadila přes oči. Fungovala dobře. Neviděla jsem nic.

„Sedni si pěkně doprostřed a slušně seď,“ slyšela jsem hlas mého bratra, pána a asi i majitele. Sedla jsem si, jak mi poručil a ruce nechala v klíně. Za chvíli jsem ale znervózněla, když jsem slyšela zvuk otevíraných dveří.
Naštěstí jsem poznala Fandův hlas: „Ty vole, tady jít na záchod, to je děsný.“ Slyšela jsem jen zvuk, jak si sedl a ticho, do kterého promluvil až Jirka.

„Tak Niki, roztáhni nohy!“ Styděla jsem se před Fandou, ale tím, že jsem ho neviděla, to nebylo zase až tak hrozný. Trochu jsem je roztáhla, ale to nestačilo, soudě podle rukou, které mi nohy rozevřely doširoka. A pak Jirkův hlas: „Jak jsem ti slíbil, kurvičko, dneska se budeš moct udělat, ale ne jak budeš chtít ty, ale jak budu chtít já. Takže teď máš malou chvilku, kdy se o to můžeš pokusit, ale jakmile řeknu stop, skončíš. Je ti to jasné kurvičko?“

„Ano pane, děkuji,“ a naprosto beze studu jsem si rukou přejela po své jeskyňce, a začala si kroužit okolo poštěváčku. Měla jsem to naučené z domova i v sedě, jen jsem víc prohnula záda, ale bylo mi naprosto jedno, jestli ještě víc ukážu prsa, stejně je už viděli. A já byla tak nadržená! Ani nevím po kolika vteřinách, ale měla jsem hned dva prsty v jeskyňce. Palcem jsem si dráždila poštěváček a druhou rukou si vyhrnovala krátké šatičky. Slyšela jsem cvaknutí, ale jestli Jirka fotí, mi mohlo být jedno, já to chtěla, moc jsem se potřebovala udělat. Vtom se ozval jediný zvuk, který jsem nechtěla slyšet. Jen po pár okamžicích najednou vzduch prořízlo ostré: „Stop“.

Věděla jsem, že musím skončit, ale ruka sama nechtěla. Zbývala už snad jen vteřinka, možná dvě, když mi projela tělem ostrá bolest od bradavek. „Aúúú!“
„Nekřič, kurvo, řekl jsem ti přece, že toho necháš. Tak proč neposloucháš, děvko?“
„Já, já se omlouvám, ale já potřebuju, opravdu to moc potřebuju. Prosím…“
„Ne, vystupujeme. Sundej si masku, a zavaž si šaty, jestli ovšem nechceš jít nahá.“ Slyšela jsem, jak se zahihňal. Ale slyšela jsem správně, i jiné zachichotání? Do háje, to ne. Strhla jsem si masku a málem jsem spadla ze sedačky. Vedle Jirky seděli dva mladí kluci. Možná i o něco málo mladší než já. Zastavila jsem se v pohybu oblíkání a jen civěla.

„Co jsem vám povídal, pánové. Prostě děvka. Ani nepotřebuje se před vámi zakrývat.“ Fanda se bavil s klukama. Tak to bylo to, co mu Jirka zašeptal. Proč mi to ale… A já se před nimi… No to… Já před nimi škemrala, abych si to směla udělat. To ne! Tak to ze mě udělali už opravdovou šlapku, pomyslela jsem si, když kluci vytáhli každý peněženku a něco z ní dali Jirkovi.

Ten se jen usmál a řekl: „A cesta je zaplacená. Ještě chvíli a splatíš mi i to oblečení. A teď se už kurva oblíkni! Nebo půjdeš ven nahá?“ Zase zvýšil hlas a mně došlo, že se jim opravdu pořád ještě ukazuju. Rychle jsem si zavázala šaty a postavila se. Cítila jsem mokro vzadu na šatičkách. Já musela být neuvěřitelně mokrá. Ale takhle se opravdu asi neudělám. I když bych to moc chtěla, takový šok mi to zase na chvilku oddálil.

Předchozí