Nikolčin příběh (2)
„Ne, prosím, já budu hodná, ale už mě nikdy tak nebij, to moc bolelo. Prosím!“ Jirka se usmál: „No tak uvidíme. Teď mi ukaž svoje oblečení!“ Nechápavě jsem koukla na hromádku na zemi, co jsem si svlékla.
„Nedělej blbou, ty malá děvko. Ukaž mi skříň s oblečením. Trochu ti ho proberu.“ Začala jsem teprve teď chápat, že to asi nebude tak jednoduché, ale přeci o sobě nenechám říkat ty moje tajnosti z deníčku. To raději budu poslouchat, vždyť třeba se mi z toho něco bude i líbit. Odvedla jsem ho ke skříni s oblečením.
Vzal si pytel na špinavé prádlo a přikázal mi, abych ho držela.
„Tak podívejme se na to. Podprsenky nebudeš potřebovat,“ řekl a hodil je do pytle. Smutně jsem se koukla na jednu, která patřila ke krajkovým kalhotkám. Dlouho jsem prosila mamču, aby mi tu soupravu koupila, byla opravdu krásná, a teď leží na dně pytle s věcmi, které mi bratr nedovolí nosit.
„Kalhotky taky ne!“
„Cože?“ vyletěla jsem, „ty přeci musím mít!“
„Drž hubu, souhlasila jsi, tak si moc nevyskakuj, nebo ti seberu i všechny sukně, co jsou delší než do půlky stehen!“ řekl výhrůžně, a hodil do pytle i všechny moje kalhoty. Dokonce i sukně, co se mu zdály trochu slušné.
„Řekni mi, kurvičko, jaká trička máš ráda?“ Tohle přeci neví, řekla jsem si, tak můžu lhát, aspoň trošičku, už takhle budu vypadat jako coura, když si vezmu něco z toho, co mi tu nechal. Ale co mu mám říct? Že mám ráda upnutá trička, krátká, aby v létě větrala? Koukla jsem se mu do očí a poznala, že mu nic říkat nemusím, prostě mě prokoukl. Jak to jenom dělá? To bylo to poslední, co jsem si pomyslela, než mi zprudka a tvrdě sevřel tu samou bradavku jako před výpraskem.
„Auuu, ráda mám trička, která větrají, je dost horko, pane.“
„No vidíš, subinko, jak to jde. Máš pěkné bradavky, ale jestli budeš tak často zlobit, tak ti je dost vytahám. A to asi nechceš, že ne?“ Zavrtěla jsem hlavou, dost to bolelo. Jenom jsem nechápala, proč mám tak vlhkou jeskyňku. Vždyť mě ponižoval, mučil a bral mi moje oblíbené věci, bil mě a já jsem vzrušená. Nechápala jsem to.
„No a mrkneme se na šaty, co máš. Tyhle jsou fakt pěkný, ty ti nechám, půjdeme se v nich někam projít. To mi tě budou všichni závidět,“ usmál se zamyšleně, zatímco já opět zkameněla. Ty šatičky měly holá záda, poloprůhledný vršek a byly sice ke kolenům, ale měly vysoké rozparky. Tak mě přeci nemůže vzít ven. Ale to ho netrápilo. Zatím se mu evidentně líbilo takhle se mnou jednat, soudě podle jeho naběhlé boule na kalhotách. Neviděla jsem ho nahého, ale podle té boule musel mít solidní vybavení. Zatřásla jsem se a on si toho všiml, i pohledu na jeho rozkrok. Ušklíbl se, ale nic neřekl. Pokračoval v probírání oblečení, až mi nechal opravdu jen věci, ve kterých se prostě ven moc nechodí. Nebo vlastně ano, ale za předpokladu, že bych chtěla svést prvního chlapa na ulici, a i tak bych si vzala prádlo.
Když odnášel pytel, ještě řekl: „Teď se bude spát, ale ještě přijdu. Trochu si tě upravit. Ne, že tu budeš takhle stát.“ Když odešel, já zavřela skoro prázdnou skříň a jediné, co mě napadlo, bylo sednout si stále nahá na postel. Zpod deky jsem vytáhla košilku na spaní. Měla jsem ji ráda, byla lehoučká a příjemně se v ní spalo. Mohla jsem spát odkrytá, a přesto jsem nebyla nahá, i když byla průhledná, ale aspoň něco schovávala. Navíc byla akorát k jeskyňce, a já si mohla v noci krásně hrát. Než jsem si ji ale oblékla, už tu byl Jirka zpět.
„Co to děláš ty děvko?“ vykřikl. „To jsi přede mnou schovávala? Tak to si ještě vyřídíme. No nechám ti jí, ale za to, že jsi ji schovávala, ji nebudeš nosit na spaní, ale jako normální tričko. Nebo spíš šatičky. Z toho ztvrdne péro i mrtvému,“ ušklíbl se, a potom, co jsem se otřepala z dalšího dnešního šoku, mi došlo, co dělá.
Rovnal mě na postel, a přitom mi svázal provázkem k sobě kotníky.
„Co to děláš, pardon, děláte?“ zašeptala jsem ze strachu před případným dalším bitím. Neschovávala jsem před ním nic, jen jsem si prostě myslela, že když je na spaní…
„Přeci tě nenechám jenom tak? Ještě by sis třeba chtěla udělat dobře. Ne, ne, to já si ohlídám. Budeš trpět jako hárající fena bez psa,“ dořekl a přivázal mi ruce za hlavou ke sloupku za postelí.
„Ale já se takhle nevyspím, prosím, prosím…“ Snad mě takhle nenechá? Já si to potřebuju udělat!
„Ne, vyspíš se, uvidíš, ty malá kurvičko. A bude to bezpečnější. Přeci by ses nechtěla probrat, se svojí malou ručičkou v kundě, když bych sem pro tebe poslal někoho tě vzbudit?“
„Co? Někoho vzbudit? To přeci, ale vždyť já jsem nahá? To nejde!“ Smál se a něco hrabal u počítače. Nastavil ho tak, abych viděla.
„Ale můžu. Jsi moje subinka, a já si s tebou můžu dělat co jenom budu chtít, ale to poznáš. Teď se ještě podíváme na program před spaním, a pak už tě tu nechám,“ dořekl a pustil péčko z jednoho časopisu, co u mě našel.
Zrovna to, u kterého jsem se ráda vžívala do role mučitelky Helenky. Jedna holka tam mučila druhou. Přivazovala ji na tělo různé věci, cpala jí do jeskyňky všechny možné i nemožné věci. Věděla jsem, co přijde. Vždy když došlo na plnou, ale otevřenou láhev šampaňského, jsem se udělala. Ale za pomoci ruky, samozřejmě. To teď ale nepůjde. Jirka si evidentně všiml, že svírám nohy, snažím se je třít o sebe.
„Ale, ale, naše kurvička si potřebuje udělat dobře? A to by ti nevadilo, že tu sedím? Že se nestydíš, ty couro malá! Takhle si užívat před bráchou!“
„Ale já bych to normálně nedělala, ale já to potřebuju, prosím, prosím!“ vzdychala jsem, chvěla jsem se vzrušením, ale nemohla jsem to dokončit. Potřebovala jsem to.
Ááách,“ uklouzlo mi jenom, když jsem cítila jeho prst u mé jeskyňky.
Začal s ním přejíždět okolo poštěváčku, ale ne přes něj, cítila jsem mučivě nesnesitelnou touhu, aby mi to konečně udělal, ale to jsem samozřejmě nesměla říct. Tak úchylná přeci být nesmím. Všimla jsem si ale, jak vytahuje ten svůj nástroj. Měl ho fakt velkého, ale já ho prostě chtěla, začala jsem se prohýbat, jak mi to jenom provazy dovolovaly. Chtěla jsem si to užít. Zavřela jsem oči, a oddávala jsem se jeho dotykům, vzdechům z počítače, svému chtíči. Konečně jsem ucítila jeho penis na svém těla, ale u mých prsou. Nebylo to sice tam, kde bych chtěla, ale těšila jsem se na to, co přijde. Vlny blaha se blížily. Cítila jsem, že už to nebude trvat dlouho, cítila jsem příjemné teplo stoupající od prsou. Áááách, konečně.
Jenomže to nebylo moje, ale Jirkovo uspokojení. Cítila jsem, jak na mě dopadají velké dávky jeho semene, na bříško, prsa, krk i obličej a na vlasy. Navíc ten bídák mi přestal dělat dobře.
„Prosím, nepřestávej, prosím, prosím…“ Jenom jsem cítila, jak si otřel penis do mých vlasů, a vypnul počítač.
„Ne! Prosím, prosím, já to pot…“
„Drž hubu ty špinavá feno! Řekl jsem, že budeš trpět, a to taky budeš. Dobrou noc děvko!“ Už jsem jenom slyšela jak zavřel dveře.
Svrběla mě jeskyňka, ale nemohla jsem si udělat dobře. Navíc jsem tu ležela nahá, odkrytá, postříkaná od pupíku až po vlasy bratrovým pomaličku zasychajícím semenem. Konečně jsem pochopila, jak to myslel, že jsem jeho, a že budu trpět jako hárající fena. Potřebovala jsem si to udělat, ale přesto, že si se mnou právě před chvílí hrál, musela jsem vydržet. Ne, že bych si to nechtěla udělat. Nemohla jsem. A to bylo zničující. Takhle mě opravdu vlastnil. Se zvuky biče, vzlyků i vzdechů, orgasmů z počítače, a se svými myšlenkami, které mě mučily, s bratrovým semenem na svázaném tělíčku, které před chvílí seřezal. Ani nevím jak, ale usnula jsem.
