Na půdě (7)
Zdena, která zřejmě nespala tak tvrdě jako já, mě upozornila na nebezpečí, že přijde moje paní. Přišel jsem k sobě a na chvilku mnou projel osten žárlivosti, ale hned jsem ho zavrhl. Ať si pan rada zamrdá, já si také pěkně zamrdal. On byl paroháčem podle Jarčiných slov již dávno a byl jím teď znovu, neboť dám na to krk, že mu pan kontrolor přeřízl paní v hale, protože co jinak by tam tak dlouho dělali. A já ostatně přefikl jeho dceru a ještě mu ji ošoustám. Rozdíl byl jenom v tom, že dodneška platilo přísloví co oči nevidí, to srdce nebolí. Ode dneška platí čistému vše čisté. Udělali jsme průlom a příště na to půjčování se nebudeme potřebovat ani tolik ožrat.
Zeptal jsem se tiše Zdeny, zda chce kávu, ale přitom jsem z ní brko nevytáhl, neboť čurák v ní začal zase bobtnat. Ona se ode mě odtáhla, postavila se, upravila si účes, jemně mě chytla za polostojícího ptáka a vedla ke kuchyni, kam se uchýlila má choť s panem radou, aby si uvařili kávu. Proti dveřím do kuchyně máme velké zrcadlo a v něm jsem viděl osvětlenou kuchyň jako na dlani. Zastavili jsme se a dívali se na divadlo, které se odehrávalo uvnitř.
Za stolem, na kterém byly rozestavěny hrníčky, stál pan rada se stojícím kopím a moje žena v rozepnutém županu. Obě vemena měla venku a na nich se pásly ruce pana rady Nováka, župan vzadu vykasaný nad prdel a do ní se snažil pan rada píchnout svoje kopí. Po chvíli se mu to podařilo. Moje paní si lehla na stůl, ještě víc vystrčila prdel, aby zásun ocasu pana rady byl co nejhlubší. Eva se kroutila a vzdychala. Skomíravým hlasem říkala: „Jaroušku, vždyť už jsme šukali několikrát a teď si jdeme přece udělat kávu.“
Pan rada na to odvětil: “Tohle je jinačí káva a tu opravdovou si uděláme až tuhle dovaříme.“ Neustále přitom hobloval díru mé paní. Přitom mě Zdena celou dobu držela za ocas a pomalu ho honila. Najednou si klekla, vzala ho do úst a začala mě zběsile kouřit. V zrcadle jsem sledoval, jak poctivě moje žena přiráží tak jako už dávno se mnou ne. Pan rada domrdal, moje žena se otočila, klekla si před něj a začala mu ho olizovat. Vida a se mnou to nechtěla dělat. Opět osten žárlivosti, ale hned jsem ho potlačil, vědom si toho, jak dokonale jsem obsluhován. Cítil jsem, že budu opět stříkat a za chvilku jsem explodoval do Zdeniny pusy. Všechno spolykala, vymáčkla mi z čuráka poslední kapku mrdky, celého ptáka mi olízala, chytla mě za něj a řekla: „A teď mám chuť na tu kávu.“
Vešli jsme do kuchyně. Eva stačila jen tak tak vyskočit. Vemena měla venku a panu radovi stál ocas jako svíčka.
„Nedejte se rušit, my si jdeme jenom uvařit kávu. Byli jsme se stejnou prací hotovi dřív než vy,“ pravil jsem docela klidným hlasem. A paní Zdena s úsměvem dodala: „Evičko, ty jsi tu hospodyně, uvař nám všem kávu, já to tady Jarkovi dodělám za tebe, aby mu tak nestál a aby bylo vidět, že jsme opravdu jako jedna rodina. Že se před sebou nijak nežinýrujeme. A Jirka ať jde zatím do haly pozvat Máničku s Frantou na kávu.“ Manželka i pan rada se nejdřív tvářili všelijak, ale pak se dali do smíchu nad pohotovostí Zdeničky. Já políbil manželku na obnažené kozy, trochu je pomuchlal a pan rada navrhl, že se půjde nechat dodělat paní Zdenou do pokoje.
„Bojím se, abyste mi ho při tom vaření neopařili.“ Paní Zdena ho chytla za ptáka, který byl už trochu skleslý.
Já jsem šel do haly podívat se na zbylé dva návštěvníky. Šel jsem tiše, chtěl jsem je chvilku pozorovat. Jednak proto, aby žena měla čas uvařit kávu a pan rada, aby měl čas potěšit se se Zdenou a za druhé také proto, abych viděl paní radovou a Frantu při práci. Pootevřel jsem dveře do haly, ale bylo tam tma a ticho. Po chvíli jsem se v té tmě trochu rozkoukal a spatřil jsem bílé tělo paní Máni ležet na kokosáku a vedle ní ležel Franta. Jeho frantíka držela paní radová v ruce, spali oba. Ona byla skoro nahá, košilku měla u krku jako šálu. Kozy rozházené po hrudi, nohy roztažené, červené pysky lemované tmavým porostem byly pěkně vytrčené a volaly po akci. Bylo to tak svůdné, že jsem neodolal, abych si nesáhl.
Klekl jsem si mezi její roztažené nohy a začal prsty laskat kundu. Brzy začala sebou házet a já dále masíroval její poklad, mnul jsem jí naběhlého poštěváčka mezi prsty. Pták se mi opět postavil, vědom si možnosti nové kořisti. Vzal jsem ho do ruky a začal jím projíždět po čurině. Její ruka pustila ocas pana Františka a uchopila mého. Nasadila si ho na otvor a otevřela oči. Poznala mě. Pustila mi ptáka, zarazila se, ale já jsem jí řekl: „Ale Máničko, vždyť já jsem s tebou taky pil na tykání, a tak přece mohu, ne?“ Objala mě kolem krku a přitiskla k sobě. Já do ní vjel. Objala mě nohama a vesele přirážela.
Když jsme byli v nejlepším, probral se Franta z mrákot a vytřeštil na nás oči. Já zapíchl čuráka do paní radové jak to jen šlo nejdál a se smíchem povídám: „Dodělávám to za tebe, Franto.“ Paní radová současně se mnou volá: „Frantíku, pojď také, půjde to, já jsem talent.“ Uvolnila nohy za mými zády, vyklouzla z mého naražení, postavila se a pravila energicky: „Já skupinku zaranžuju. Lehni si na záda Frantíku!“ Kontrolor si lehl naznak, ona klekla na něj tak, že měla jeho kládu pod svými ústy a jeho hlavu pod svýma roztaženýma nohama.
„Jirko, klekni si za mnou a vraz mi ho tam zezadu, ať moc neoschne.“ Poklekl jsem a učinil, jak žádala. Chytil jsem ji za cecky a začal jí protahovat komín. Ona začala ústy a rukama obsluhovat péro pana kontrolora. Za chvíli jsem cítil vedle svého pomalu šukajícího ptáka Františkovy prsty, které zpracovávaly poštěváčka paní Máni. Oba jsme poměrně brzo stříkali. Paní Máňa byla jistě hotová vícekrát, jak jsem usoudil podle množství šťávy, kterou zaplavovala mého ptáka, aby se v díře nezadřel.
Poté si paní radová si klekla, přitáhla si mě za ocas, Františka vsunula hlavou mezi své roztažené nohy, snížila se v kolenou tak, že se píčou dotýkala Františkových úst. Ten ji chytil za kyčle a začal jí vylizovat kundu. Mě si přitáhla za ptáka blíž a vsála ho do úst. Její ruce začaly rafinovaně laskat můj pytlík s koulemi, prsty je jemně tiskla. Aby získala na stabilitě, opřela se čelem o mé břicho. Vypadali jsme všichni tři jako rozpustilá trkající kůzlata. Jen František nedokázal tak rychle jako kůzlata mrskat svým ocasem, který opuštěně stál za prdelí paní Mařenky.
Ta však byla plně zaujata prací na mém ocase, takže krásně stojící ocas páně Františka za mými zády neviděla. Myslím, že kdyby si ho všimla, že by určitě přišla na něco, čím by ho uspokojila. Já jí však schválně na něj neupozornil, třebaže mi ho bylo líto. Věděl jsem, že kdyby bylo její úsilí rozděleno mezi dva čuráky, že bych byl ošizen o část přízně, kterou nyní byla věnována výlučně mému ptáku. Paní radová pracovala vynikajícím způsobem, byla zřejmě velkým praktikem v oboru. Vískal jsem jí prsty ve vlasech, ale pak, když jsem viděl, jak nešetrně s ní František nakládá, jak v důsledku toho má vratkou polohu, jsem se více sehnul a zajel svými pažemi pod její ramena na bimbající se vemena.
Uchopil jsem je do svých rukou. Náhle stiskla mého ptáka svými zuby a její ruce stiskly můj pytel. Začala se intenzivně chvět, vrtět svou prdelí a vší silou se přitiskla svou kundou na obličej Františka. A to již i Franta se zakuckával. Byla zřejmě hotová a František si asi lokl její vytékající šťávy. Mnou projel pocit strachu o mého ptáka. Co kdyby se teď neovládla a skousla? Snažil jsem se ocas vytáhnout ze stisku jejích zubů. Pochopila asi můj strach, povolila trochu stisk a chlácholivě promnula rukou můj pytlík. Její orgasmus pomalu odezněl. Pak si znovu uvědomila své povinnosti vůči mému nedodělanému ocasu a začala se závěrečným obřadem.
Vyjmula ho celý z úst a třela zuby o žalud, jazykem lechtala na uzdičce, líbala žalud a tělo ptáka, zakusovala se do něj ze strany, lízala a třela rty. Její ruce začaly hbitě jako mravenci pobíhat po čuráku a i po pytlíku. Přicházel můj konec. Narovnal jsem se trochu a moje ruce začaly lechtat její ouška. Dával jsem jí tím najevo svoji vděčnost. Když její ruka ucítila na mém ptáku, že se žene první dávka mrdky, zdvihla trochu hlavu, aby viděla do mého obličeje, upřela na mě své modré oči, vrazila si ptáka do úst, jeden svůj prstík do mého zadku a nepřestávaje sledovat můj výraz obličeje, spolykala vše, co jsem jí dal.
Teprve potom jsem si všiml, že dveře do haly jsou otevřené a v nich stojí všichni zbývající účastníci našeho večírku a pozorují se zájmem naši skupinku. Pan rada, když si všiml, že jsem je konečně zaregistroval, povídá: „Bylo to velice pěkné, moc se nám to líbilo, nechtěli jsme vám to přetrhnout, to by nebylo kamarádské. Ale teď už rychle pojďte, káva je na stole, ať nám moc nevystydne.“ Všichni jsme byli nazí a tak jsme i zasedli za stůl. Vypili jsme výbornou kávu.
Byly dvě hodiny ráno. Ani jsme nemohli najít všechno oblečení, a tak jsme se rozešli tak, jak jsme byli a slíbili si, že večírek brzo zopakujeme. Dámy si odváděly své manžele držíc je za ptáky, prý aby nezabloudili. Druhý den si všichni postupně přišli pro své svršky. Znovu jsme se navzájem polaskali a svatosvatě si slíbili další pokračování.
