Na půdě (4)
Správcová mu šla ukázat, kde nám teče střechou. Plaňková ulička končila hned za naší půdou. Zastavili se u komína, kde stál žebřík a kde byl vstup na střechu.
„Zde to je, pane mistr,“ pravila domovnice a ukazovala na díru ve střeše. Mistr, urostlý usměvavý třicátník, koukal na díru ve střeše a povídá: „Nahoru ani nepolezu, vidím to dobře i odsud. No paničko, zacpeme to, každá díra se musí ucpat, viďte.“ Usmál se a poplácal ji po prdeli.
Naše domovnice je pěkná ženská, něco kolem třiceti let. Pohledná, prdel, boky i kozy pěkně formované. Šaty nosila s velkým výstřihem, aby byly vidět její cecky. Měla se čím chlubit. Uměla se pořádně ohýbat, aby velikost vemen byla pořádně vidět.
„Svatá pravda,“ přitakala mistrovi. Mistr se neměl k odtržení ruky od prdele. „Safra to je masíčko,“ pochvaloval si, „jako guma, takové tělo něco potřebuje.“
„Jděte, pro vás je tu mladšího masa dost,“ upejpala se na oko, ale mistr odporoval, že o to mladší nestojí, dá to moc práce, než se něco pořádně naučí.
„Taky už oba víme, co chceme, co říkáte, paničko? Co dostanu za to, když se do toho pustím ještě tento týden? Pěknou pusu s příslušenstvím?“ poznamenal tázavě.
„Tak to si u mě nepřijdete na své,“ mávla rukou se smíchem. Mistr byl ale mužem činu. Než se nadála, objal ji kolem pasu jednou rukou a druhou jí strčil do hlubokého výstřihu a vylovil její vemena. Vzápětí jí vlepil pusu jako pijavice.
„No tak dost, co kdyby někdo přišel?“ bránila se na oko. Sama se mu ale přilepila na tělo, mistr se přisál na její bradavky velké jak perníčky.
„Ale pane mistr, co kdyby někdo přišel, jděte.“ Mistr nevnímal a dále opracovával její bradavky, jejího protestu si nevšímal a místo odpovědi sáhl druhou rukou pod sukni. Bylo vidět jak jí muchlá cecky. Ona poklesla v kolenou, aby se do ní lépe dostal a druhou rukou jí začal honit kundu. Domovnice hekala. Vida, domovnice, a jak je čilá, kdo by to do ní řekl. Pustil jí vemena, popadl její ruku a cpal ji do svého poklopce. Žádný odpor, naopak bleskově vjela do poklopce a vytáhla mistrův čurák, přivřenýma očima si ho změřila a začala hekat dvojnásob. Viděl jsem je z boku, jeho kopí bylo opravdu výstavní. Pokrývač se vyznal v řemesle, nejspíš tohle nedostal poprvé.
„Jé, to je čurák, to je kláda, takovej jsem ještě nedržela, takovej mě ještě nemrdal.“ A honila mu ho jak divá. Mistr se náhle napřímil: „Pojďte paničko, támhle. Co kdyby sem někdo přišel, půjdeme trochu stranou.“ Zašli za roh chodby, blíže ke mně, takže na ně nebylo od vchodových dveří vidět. Ona mu při těchto úhybných manévrech čuráka z ruky nepustila, on měl svou ruku neustále pod sukní. Přistrčil ji k žebříku a teprve potom vytáhl ruku zpod sukně.
„Tak, opřete se o ten žebřík, pěkně se vysaďte a jdem na to,“ dával jí pokyny a přitom jí vyhrnoval sukni. Krásná bílá prdel zasvítila v přítmí půdy. A ty kozy, krásně jí visely. Byl jsem celý rozdělaný.
Mistr popadl čuráka do ruky, prohnul ji ještě jednou v kříži a vrazil ho do ní až to mlasklo. A pak jí začal mistrně protahovat kundu a při tom jí neuvěřitelně zpracovával vemena. Ohlédl jsem se, co na to Jarča. Ta seděla na bobku za pohovkou a bylo vidět, jak si rukou honí píču. Druhou rukou si mnula kozy. Pohlédl jsem zpátky k žebříku, neboť domovnice začala povykovat: „Ježíš mrdejte, to je nádhera, ten tam je daleko až ve střevech, až u srdce. Píchejte mě.“ Házela prdelí: „I s koulema mi ho tam nacpěte, dorážejte, mrdejte.“
Mistr se dlouhými strky propracovával k vrcholnému aktu, nezapomínal ani na její cecky a mistrně je zpracovával. Kozy se jí houpaly v rytmu přírazů. Domovnice se ještě víc prohnula v kříži, vystrčila prdel proti němu, div ho neporazila, hekla a byla hotová. Mistr se víc položil na ni, pustil její vemena, hmátl kolem jejích stehen po kundě a začal ji plnit svou mrdkou. Po chvíli vytáhl čuráka na vzduch. Domovnice se hbitě otočila, uchopila ptáka do ruky, sedla si na příčku a strčila si ocas do pusy. Hned ho ale vyndala, aby pronesla: „To je kláda, ani do huby se mi nevejde.“
Chvilku si s čurákem hrála, cucala ho a pak náhle řekla: „Tak, čárka, pro dnešek už dost. Musím dolů, čekám tchyni, vždyť není všem dnům konec. Přijďte to brzy spravit, ať si to zopakujeme.“ Čuráka mu utřela do sukně, zastrčila mu ho do kalhot, cecky si zastrčila a ještě jednou mu pohladila přes kalhoty ptáka a šli pryč.
